Umění do ulic Prahy prostě patří!
Petra Charvátová, PR managerka kapely Lake Malawi, redaktorka a hlavně velká fanynka hudby. Na svůj nízký věk je poměrně dost aktivní a snaží se chytat všechny příležitosti za pačesy. Do hodně věcí se vrhá po hlavě a vypadá to, že se toho nebojí. Je tomu opravdu tak? A neuvažovala někdy i o své tvorbě?
Ráda začínám rozhovor otázkou – čím jsi chtěla být jako malá?
Vždycky jsem chtěla dělat hudbu. Jako malá jsem pořád nutila celou svou rodinu, aby se na mě koukali, jak zpívám a tancuju. Poslouchala jsem pořád hudbu a zpětně to vnímám tak, že je to ve mně prostě fakt už od mala. Mamka mě brávala na různý koncerty, kupovala cédéčka. Když jsme s mamkou ráno vstaly, hned jsme zapnuly nějaký cédéčko. A to mi zůstalo i dodnes, haha.
Jde vidět, že hudba je tvá vášeň. Děláš PR manažerku české kapele Lake Malawi. Řekni mi, jak se k tomu člověk dostane?
V dnešní době je to hodně o kontaktech a aktivitě. Začala jsem o hudbě psát, dávat lidem hudební tipy, víc se angažovat mezi lidmi v oboru a tyhle věci potom postupně přišly. Je jasný, že člověk musí mít nějaké schopnosti, ale že bych denně seděla čtyři hodiny nad příručkou Jak být skvělým manažerem, to vážně ne. Lake Malawi bylo velký štěstí a přiznám se, že kdyby mi někdo před rokem a půl řekl, že budu někdy dělat PR manažerku Lake Malawi, asi si poklepu na čelo. Ti kluci jsou moje srdcovka.
Co je přesně tvou náplní této práce?
Je toho víc. Komunikuji s médii, připravuji podklady pro akce, píšu tiskovky. Je to celý jedna velká challenge.
Máš nějakou jinou vysněnou českou kapelu, pro kterou bys ráda pracovala?
Dělám ještě pro I Am Rosie. Jinak žádnou vysněnou kapelu vyloženě nemám. Když něco přijde a mně se to bude líbit, ráda to vezmu. Chtěla bych zkusit i zahraničí.
Dělat PR manažerku kapelám v zahraničí nebo i něco jiného?
Možná by mě bavilo i organizovat různý akce. Vždycky jsem dělala víc věcí naráz a nezůstávala jenom u jedný aktivity. Chci pomáhat mladým umělcům dostat se mezi lidi. Je toho zároveň ještě tolik, co jsem ještě nezkusila, ale ráda bych.
Ty sama hraješ na několik nástrojů a zpíváš. Neuvažovala jsi o své vlastní tvorbě? Nebo ti stačí prozatím ta druhá strana?
Ale jo! A jak! Vystupování s vlastní tvorbou byl vždycky můj největší sen. Teď jsem se konečně odhodlala a možná se i lehce něco rýsuje. Myslím si, že jsem člověk, co by skrz hudbu měl lidem co předat. Píšu si vlastní texty i hudbu. Jen jsem ještě dost stydlivá, když mám jít s kůží na trh, ale pracuju na tom.
S tím má problém určitě hodně lidí. Jak na tom pracuješ? Máš na to nějaký tip?
Já sama vždycky začínám před lidmi, kterým věřím a mám v nich důvěru. Pak se snažím věci moc neplánovat, a když to přijde, tak přesně v tom momentě se rozhodnu, že to udělám. I když mám strach. Buď to dopadne blbě, já se poučím nebo to bude skvělý a já budu ráda. Obě dvě varianty jsou v podstatě kladný. Je to taková moje životní filosofie, kterou se posledních pár let řídím a už mi takhle vyšlo hodně věcí. Důležitý je tak trošku vystoupit z tý komfortní zóny a přestávat věci odkládat. To nedělá dobrotu.
Mimo jiné občas děláš rozhovory na portál Klubovna s různými slavnými kapelami a zpěváky. George Ezra, kapely Life, Glass Peaks, The Magic Gang, Leoniden a další – ty všechny jsi měla možnost vyzpovídat – pověz nám – co bylo na tom nejtěžší?
Nejtěžší je vždycky překonat ten strach. Jsem od mala strašnej trémista, i když to občas nemusí tak vypadat. Z rozhovorů jsem vyklepaná od momentu, co ráno vstanu. Ale taky na tom pracuju a troufám si říct, že se to docela lepší. Bojím se, že (v případě třeba Britů) jim nebudu rozumět a celý to pokazím.
Pamatuješ si ještě svůj vůbec první rozhovor?
Můj úplně první rozhovor byl telefonicky s rockovou kapelou Against Me! Pamatuju si, jak jsem byla v kuchyni napojená na telefon, na mamči telefon, který to nahrával, u toho otázky, poznámky, šílený stres a punk. Když jsem pak rozhovor zpětně překládala, docela jsem s tím bojovala. Ten rozhovor probíhal na několik tisíc kilometrů – oni volali z Houstonu, já z domova, signál taky nebyl moc kvalitní. Ale nakonec jsem se s tím docela popasovala a když slyším ten rozhovor dnes (mám ho uložený v telefonu), vždycky se směju. Podle mě museli hned poznat, že jsem nervózní jako pras*.
To mi bylo šestnáct.
Ale byli hrozně chápaví a milí, to mě hrozně podrželo a pomohlo.
Jsi taky součástí týmu PRAHA ŽIJE HUDBOU. Mohla bys čtenářům přiblížit, co je hlavní myšlenkou tohoto projektu?
Projekt Praha Žije Hudbou je moje totální srdcovka a vlastně i takovej důkaz, že za umění je potřeba bojovat. Myšlenkou PŽH je takový nenásilný boj proti vyhlášce, kterou vydal Magistrát hl.m. Prahy. Ta strašně moc zpřísnila pravidla pro pouliční umění, busking. Když jsem tu vyhlášku četla poprvý, myslela jsem si, že je to fór. My z “Praha Žije Hudbou” se snažíme lidem skrz různý akce, koncerty, divadla ukázat, že umění do ulic Prahy prostě patří a není to nic, co by z Prahy dělalo horší místo. Naopak. Minulý rok jsem na projektu pomáhala jako dobrovolník, letos jsem už byla jeden z organizátorů, řídila čtyři pointy na Praze 8 a 3 a byla asistent stage manažera na Klárově. Během dvou dnů je po Praze přes 450 koncertů a může si zahrát úplně kdokoli. Atmosféra je skvělá, lidi jsou skvělý a vždycky si tak nějak uvědomím, že i ten boj dokáže bejt někdy super. Lidi hudba prostě sbližuje a nevidím důvod, proč by se to mělo omezovat.
Co byl tvůj nejsilnější zážitek z PŽH?
Letos mi v hlavě utkvělo strašně moc krásných momentů. Když jsem zrovna byla na pointu na nádraží na Florenci, přišel k nám jeden pár z Německa s tím, že jsou z nějaké akce, která podporuje nevidomé tím, že se do ní přihlásí co nejvíc dobrovolníků, kteří musí za co nejkratší čas ujet co nejvíc kilometrů, utratit co nejmíň peněz a plnit úkoly. Za to pak nevidomí dostávají peníze. Jedním z těch úkolů bylo si zahrát s buskerem. Mám z toho naprosto krásný video, kde ten kluk hraje na kytaru a ostatní kolem něj tančí, smějou se a jsou prostě štastný. A o takový věci Praha přichází každej den.
Jací umělci tě nejvíce ovlivnili?
Co bys vzkázala čtenářům mého blogu?
Poslouchejte hudbu, choďte na koncerty, važte si umělců, ať už jsou z jakéhokoli oboru. V dnešní době různých konvertorů a nelegálního stahování hudby, je to čím dál tím těžší, ale věřím, že je to na správný cestě. Podporujte busking a mladý lidi, co se snaží něco dělat – je to vážně důležitý. Umění změní každýho, jen mu musíte dát šanci.
Fotografie jsou ze soukromého archívu Petry Charvátové