Vzbudit se po hodině spánku, tomu říkám umění. Skoro člověk nestihne ani usnout a už vstává. Nicméně nějak jsme s tím tak trochu počítaly, že toho poslední den moc nenaspíme. Když máte kolem sebe lidi, kteří Vás baví a máte je rádi, chcete s nimi strávit, co nejvíce času. Z postele se mi vážně nechce. Jdu si rychle umýt zuby, obleču se a dobalím si poslední věci. Moc nevnímám, naštěstí už máme většinu věcí předpřipravených.
Kluci nás jdou odprovodit na nádraží, odkud nám jede vlak do Porta. Musím se přiznat, že jsem docela smutná. Samozřejmě se těším na rodinu a přátelé. Na 2.stranu bych si dokázala představit, že tady pár dní ještě budeme. Zažily jsme spoustu zážitků a docela těžko se dá teď všechno opustit. Poslední dny jsme toho nestihly už tolik, kolik jsme chtěly. A celkově je nám líto, že už to končí. Po klucích se mi bude stýskat. Byly to prostě skvělé dny plné smíchu, naladění na stejnou vlnu, povídání, jídla, pití a lásky. Na nádraží proběhne relativně rychlé loučení, plno pus a vřelých obejmutí. Až na 3.pokus se nám podaří od sebe odtrhnout, neubráním se však slzám. Bude se mi vážně stýskat.
Jsou lidé, u kterých Vás prostě mrzí fakt, že se musíte rozloučit. Jsou lidi, u kterých Vás mrzí fakt, že nevíte, kdy se znovu uvidíte, a jestli vůbec. Zrovna tady u kluků pevně doufám, že se ještě uvidíme. Říká se, sejde z očí, sejde z mysli, ale tady to možná bude trvat trochu déle. No uvidíme.
V Portu se ještě zastavím na tržnici dokoupit poslední dárky pro rodinu a přátelé. Nesmí chybět ani naše oblíbené avokádo, které máme v plánu dát si na večeři. Bylo ale „fucking expensive“. „Because we’re travelling by lowcost, you know.“ Na to, že už nemáme moc času, si klasicky neděláme moc starosti. Jdeme na metro, dojedeme tak akorát. Čekáme už na letišti, až nám začne být nějak blbě, a tak jdeme na záchod. Je veliká řada, tak musíme čekat. Uběhne asi 15 minut, když najednou slyšíme svá jména: „Please, Mrs Jana Ambruzsová and Mrs Lenka, chvilku pauza, asi neví, jak se to vyslovuje, Rzepkova… Last call for Mrs Jana Ambruzsová and Mrs Lenka Rzepkova“. Haha, začneme se smát. Ze záchodu vyletíme jako střely.
Tak a teď tedy, jak to bylo doopravdy. Last call jsme sice zažily, ale nebyly jsme zrovna na záchodě, ale kousek od gatu. Haha. Jen jsme chtěly vědět, jaké to je. Tak snad se nám to zítra nevymstí a stihneme let. U kontroly se na nás usmívají, asi prokoukli naše přání, a ptají se, zda naše jména vyslovili správně. Haha potřetí.
Let proběhne v pořádku, s Jančou si klasicky děláme ze všeho srandu. Pak usínáme jako miminka. Když doletíme, jdeme si najít dětský koutek, kde plánujeme zůstat po celou dobu čekání na další let. Což znamená 18 hodin. Nicméně tuto skutečnost nám velice znepříjemňují místní uřvané děti hrající si na „našem“ hřišti. 😀 Česky říkáme, aby byly potichu. Ale nakonec ani řvoucí děti mi nezabrání usnout.
Přijde na nás trochu smutná nálada, a tak se snažíme rozveselit. Kluci nám posílají zdravící video, které nás pobaví a zároveň rozesmutní, že už tam nemůžeme být s nimi. Napadne nás s Jančou koupit si něco k pití za poslední naše peníze. „Opít se na letišti“ zní sice jako super výzva a plán, ale není tak snadné ho uskutečnit. Nejdříve chci zkusit úsměv, you know. Tak řeknu Janče, aby tady zůstala a že já zkusím najít nějaké nové kamarády. I když tady nikdo není, najednou míjím 3 kluky našeho věku. Neváhám a ihned se s nimi dávám do řeči. Kluci jsou pro, a tak jdeme do obchodu. Vybíráme to nejlevnější, co mají. Because we‘re travelling by lowcost, you know (Inside joke for Jane). Bohužel nám to ale neprojde. Dám Vám radu. Až se Vás budou v obchodě na letišti ptát, zda letíte dnes nebo až zítra, odpovězte dnes. Pokud řeknete zítra, řeknou, abyste si koupili alkohol až zítra. Prý je to pravidlo. To jsme bohužel nevěděli. Těžko říct, zda by nám to prošlo, kdybychom řekli, že cestujeme dnes. Situace je tedy taková, že kluci jdou s námi do dětského koutku, ale bez pití. Nevadí. I tak si docela dobře pokecáme. S Jančou povečeříme naše avokádo, které je opět výborné. Podáváme ho se super tvrdým, ale drahým chlebem. Stál 4 eura. Nakonec v dětském koutku zůstaneme samy. Chystám se psát články a dohnat nějaké resty, Janča tu leží vedle mě jako vyvržený vorvaň. Právě dodala: „Já tady ležím jako mořská panna. Tak co kecáš.“ Oukej, tak oprava. Janča tady leží jako mořský koník. Anebo prý tuleň. Náladu máme střídavě oblačnou dle toho, nad čím zrovna přemýšlíme. Za sebe můžu říct, že to bylo skvělých několik dní plných nečekaných a nádherných situací a zážitků. Jsem neskutečná vděčná za to vše. Potkala jsem tolik skvělých lidí, kteří byli ochotni nám mnohokrát pomoct. A mnohdy pouze a jen za úsměv a povídání.
DĚKUJI.
Lenny