Den číslo dva se nesl ve znamení kulturního šoku, bláznivé dopravy a slonů. Když jsme přiletěly do Colomba, nemohla jsem se dočkat, až vystoupím z letadla a ucítím srí lanský vzduch. Bylo ve mně krapet únavy, protože jsme skoro dva dny za sebou nespaly, ale hlavně velký množství vzrušení.
První cesta vede směrem k vízům, pán se na nás usmívá a podivně se podívá na můj pas. S lehkým úsměvem se mě ptá, co to je a ukazuje na pas, který se mi kdysi polil sprchovým gelem a listy v něm jsou malinko zkroucené. Ne moc, ale všimne si toho.
Anglicky a s opětovným úsměvem odpovídám: “To byla nehoda.” On zakroutí hlavou, myslí si asi svoje, ale dá mi to a my pokračujeme. No a tak teď opravdu může začít naše velké putování u Indického oceánu. Stále tomu nemůžu uvěřit.
První cesta vede tedy ještě na záchod, kde se převlečeme, nahodíme kraťasy, tílko, úsměv, vyčistíme si zuby, trochu se učešeme, ať tady neděláme ostudu a jdeme na to. Tuk tuky všude. Ta malá vtipná vozítka, která miluji! Musím si zase zvyknout na to, že se s námi všichni chtějí bavit, že my Běloši jsme pro ně atrakce.
Doprava je tady opravdu šílená. A to doslova. Pořád někdo troubí, pokřikuje a jezdí se vlevo. My se nakonec rozhodneme začít den sloním sirotčincem v Pinnawale. Sice jsme na něj slyšely rozporuplné názory, nakonec ale usoudíme, že si ten názor chceme vytvořit samy a na vlastní oči. Ještě před tím si ale koupíme vodu a džus z čerstvého ovoce, neboť cítím, jak vedro pomalu, ale jistě ukazuje svou sílu.
Když konečně dojedeme na místo, ujme se nás hned jeden Srí Lančan, který nám radí, kde se kupují lístky a co bude za program. Posléze se ukáže, že i to je trochu byznys na turisty, ale i tak musíme uznat, že nám fakt pomohl, a to je od něj hezké. Když vidím poprvé v životě slony v blízkosti pár metrů, jsem v úžasu. Ale tak nějak to tady zapadne, že vám to prostě ani nepřijde. Zrovna se jdou sloni koupat. Pak se rozhodneme připlatit si a mít možnost jednoho slona umýt a nakrmit. Přesněji řečeno – my myly, kartáčovaly a krmily slonici Maniku. Je ji 34 let, je to krasavice, jak se patří. Na sloní sirotčinec mám názor někde uprostřed. Nelíbí se mi bodce, který tady chovatelé mají, na druhou stranu kartáčování a krmení si myslím, že jim špatně nedělá. Je to určitě zážitek vidět takhle slona z blízky a mít možnost ho umýt a nakrmit. Mohly jsme se na něm i projet, ale to jsme už nechtěly. Chtěly jsme dělat jen to, co nám přišlo morálně v pohodě s tím, co by slonům snad nemuselo vadit. Víte, že mají sloni na pokožce takové černé štětinky? Do Maniky jsem se zamilovala.
Po sloním sirotčinci jdeme ještě s naším novým kámošem a ukáže nám místní zahradu různých bylinek a rostlin, ze kterých se vyrábí nejen lékařské mastičky. Opět trochu byznys, ale tohle má fakt zajímavou atmosféru. Začne to lahodným čajem, který je ze zázvoru, kardamonu, skořice, vanilky a dalších zajímavých rostlinek. Haha. A pak nás provede a ukáže, jak vypadá vanilkový lusk, kardamon, zázvor a milion jiných bylinek a rostlinek, ze kterých právě vyrábí ty zázračné mastičky. A aby to nebylo jen teoretické, mastičky vyzkouší i přímo na nás. K tomu přijdou jeho dva kumpáni a namasírují nám hlavy a krk. Do vlasů nám dají kokosový olej a je to vážně uvolňující. Může to znít divně, ale tady na Srí Lance žijí prostě tak jinak. Vysvětlíme, že nebudeme moct udělat velkou útratu, protože musíme šetřit peníze i na další dny, i tak jim ale něco přispějeme. Ano, je to byznys, ano, musíme si dávat větší pozor na to, kdo nás chce jen obrat, ale zrovna tady tento rituál a setkání bylo opravdu moc milé.
Pak jdeme na naše první jídlo tady. Včera jsme ještě měly svačiny z Česka, dnes už si pojedeme pěkně rýže se zeleninou a podobně. A tak si objednáváme v takovém jakoby bistru rice and curry. Rýže, směsi zeleniny, čočka, omáčka a dokonce i brambory. Je to na mě trochu pikantní, ale tak nevadí. Máme hlad fakt velký, takže jsme vděčné za vše.
Protože musíme dnes dojet do Dambully, což jsou ještě 4 hodiny cesty, musíme se už pomalu, ale jistě vydat na cestu. Budeme muset asi 4x přestoupit. Jak jsem už naznačovala, doprava je tu vážně masakr. Pořád někdo troubí, v autobuse hraje nahlas místní disco, a řidiče vážně obdivuji. Jestli jste si někdo někdy stěžoval na provoz v Praze, jeďte na Srí Lanku a poznáte, že provoz v Praze nic není oproti tomuhle. Nejen, že jedeme dost rychle, my jedeme dost často strašně namačkaní vedle dalších dopravních prostředků. Jízda v autobuse je dost punk, ale vy těm řidičům tak nějak věříte. Nic jiného vám vlastně ani totiž nezbývá. V autobuse párkrát i usnu, pokud zrovna neposloucháme to disco, které řve fakt nahlas. Haha.
Po autobuse bereme ještě tuk tuk a ten nás při pozdějším odpoledni odveze na místní ovocný trh, kde si koupíme mou oblíbenou papayu, malé banány, které už po mé předešlé zkušenosti s Asií chutnají úplně jinak než v Česku a ananas. Pak už naše poslední cesta směřuje k našemu ubytování, hostelu, kde nás přivítá milá rodinka.
Protože máme fakt moc milého hostitele, slíbily jsme mu, že jeho hostel doporučíme. Jmenuje se to tu Pinthu Home Stay. 🙏 My zítra pokračujeme dál, ale už teď se těším na snídani, protože ta večeře stála fakt za to. ❤ Měly jsme rýži, zeleninový salát, čočku a fazolky. A přesně o tom je pro mě i cestování. Poznat, co nejvíce místní život a lidi. Povídat si. Smát se. Jen tak být. Sdílet.
Před večeří si ještě stihnu zacvičit yogu, ale pak už jdeme spát docela brzy, neboť přece jen musíme dospat ty dva dny. Cítím neskutečný vděk. Je to sice úplně jiný svět, na který si musím zvyknout, ale vím, že to má smysl, tohle poznávání nových kultur a lidí.
Dobrou noc!
Vaše Lenny.
