Milý deníku,
až se mi nechce věřit, že ta dívka tu tramvaj stihla. Utíkala, div nevypustila duši. Naštěstí byl řidič v tramvaji moc fajn a slitoval se nad ní a počkal. Jela do divadla. Vybouchl ji na poslední chvíli plán, a tak se spontánně rozhodla jet na Amerikánku. Amerikánka je představení na Jatkách 78, měla premiéru 13. září, rozkřiklo se to rychlostí blesku a představení bylo vyprodáno. Nebylo tím pádem jistý, zda se tam dostane. I tak se rozhodla to risknout, paní z pokladny zněla v telefonu sympaticky, a tak si říkala, že to riskne a maximálně pojede zase zpátky. Co horšího by se mohlo stát. Jela, ani si nebyla jistá, zda nastoupila na správný směr. V tramvaji byl jezevčík, který vyl, až ji to srdce rdousilo. Pohladila ho, na chvíli to pomohlo, ale vzápětí to bylo ještě horší než před tím a lehké vytí se proměnilo skoro v psí pláč. Pánička tomu moc nevěnovala pozornost, zato dívka z toho začínala být nervózní. Chtěla mu pomoct, ale nevěděla, jak. Nakonec se pejsek zaradoval a zavrtěl ocáskem, když nastoupil další spolucestovatel tramvaje a známý té páničky. Dívka si oddechla a snažila se zase se věnovat rozepsané povídce. Hlavou ji proběhlo, že je možná někdy lepší nehladit.
Do tramvaje přistoupil i jeden artista právě z Jatek, viděla ho totiž v jednom vystoupení na náměstí Václava Havla a poznala ho. Hm, že by jel na Amerikánku? Proběhlo dívce hlavou. A tak, když vystoupil na stejné zastávce jako ona, společně ještě s dalšími lidmi oblečenými společensky, bylo skoro jisté, že jdou na Amerikánku taky. “Jupí.” zaradovala se. Půjde podle nich! Na Jatkách už nějaký pátek nebyla a má strašný orientační smysl. Spíše nesmysl. Jatka tedy nakonec (za malé nevědomé pomoci) našla. Když znovuobjevila tento prostor, v duchu si nadávala, jakto, že tu tak dlouho nebyla. Moc se ji tam líbilo. Paní u poklady byla sympatická i v reálu a stalo se, co říkala – opravdu nepřišli všichni, co měli a to znamenalo jediné. Dívka měla lístek. Dokonce v první řadě! Amerikánka je opravdu silný příběh, který dojme snad i toho nejcyničtějšího diváka. Ne jednou se dívce chtělo plakat. Jakoby trochu prožívala všechny ty rány, kterými si musela Amerikánka projít. Ale asi jen sama Amerikánka věděla, jaké to je. Když to skončilo, lidé tleskali. A po pár minutách se dokonce postavili. Dívka se postavila mezi prvními. Tak nějak cítila, že si to nejen ten příběh, ale i ta práce, která za tím je, zaslouží. Bylo to dojemné. V jednu chvíli by dívka nejradši utekla a schoulila se někomu do náruče. Všichni začali vycházet a dívka se rozhodla trochu prozkoumat ten prostor. Míjela domečky se světýlky, které si hrály svůj vlastní příběh. Pomocí páčky jste mohli vidět pohybující se postavičky. Bylo to pěkné. Pak zamířila ke klavíru. Tento nástroj ji přitahoval. Snila o tom, jak bude hrát na náhodných místech na klavír. Nedávno se snažila naučit se jednu skladbu, ale ze začátku si nemohla vzpomenout. Nedalo jí to a pořád to zkoušela, až si opravdu kousek té melodie vybavila. Vůbec ji nevadilo, že sedí kolem dost lidí, a možná i dost rádoby známých tváří. Ona tedy většinu neznala, ale víte co, v divadle se všichni mezi sebou znají. Klavír byl ale docela šikovně schován, a tak ji to ani nepřipadalo nějak extra nápadné. Až si dohrála, rozhodla se jít.
Nastoupila do tramvaje a celý ten večer ji zmohl. Mohla jít ještě na Kabaret s kamarádkou, kde by mohla poznat zajímavé lidi, převážně stejně zaměřené lidi, lidi se zájmem o herectví a umění. Třeba by tam poznala i svého Ashtona. Ne, nebyl to dívky přítel, a ani kamarád. Tohle pochopí jen ti zasvěcení. Pokud to nechápete, nebojte, třeba vám to dívka jednou vysvětlí. Byla ale tak unavená, sotva udržela oční víčka. Chtěla číst, ale únava a silný příběh Amerikánky jí to nedovoloval. A tak se rozhodla jet na byt, dát si teplé pyžamo, neboť večer už podzim dával najevo, že je tu, a za příjemného pocitu, že nakonec využila volný večer aktivně, usnula. Do říše snů plnou dobrodružství a nových zítřků, které určitě budou stát za to.