Tento článek bude krátký. Třináctý den jsme toho totiž moc nestihly. Než jsme si stačily uvědomit, že je další den, byl skoro večer. Nicméně nezahálíme a jedeme aspoň do centra. Opět stopem. Tentokrát stopneme pána, který sice neumí moc anglicky, ale i tak se domluvíme. Prostě člověk zjistí, že je schopen se dorozumět i jinak než jazykem. :))
Chtěly jsme se jít podívat na Expo a do parku. Nejsme si jisté, zda už je to ono. Nějak to ale nehrotíme. Míjíme policajty, kteří sedí na krásných koních. Úplně dostanu chuť si je pohladit. Pak nás napadne, že by byla docela sranda zajít si na něco do kina. Vždycky jsem chtěla zkusit, jaké to je, zajít si v cizí zemi do kina. Opět zkouším svou větu s úsměvem. Jeden kluk chvilku přemýšlí a následně dodá, že na někoho čeká. Myslím si, že na slečnu. Vyvede mě z omylu. Prý na maminku. Zažertuji, že může jít maminka s námi. 😀 Nějak to neklapne. Nevadí. 😀
Když už je večer, zvažujeme s Jančou cestu zpět na byt. Máme dobrou náladu. Kluci nám píšou, že budou vařit večeři. Moc hezky se o nás starají. My většinou umyjeme nádobí. Není to nic moc, ale aspoň něco. 🙂
Když se procházím ulicí, ptám se náhodného kluka, jestli nás nechce pozvat do kina. Jen tak ze srandy. No i když to nečekám, chytne se toho. Místo kina jdeme na jedno pivo. Vtipné na tom celém je fakt, že musíme ještě nejdřív do obchodu, kde si vybírá holící strojek. Haha. A pak jdeme na to pivo. Krásně osvětlený most vypadá nádherně. Jelikož se stmívá, je nejvyšší čas řešit cestu zpět. Hodní lidé existují a náš nový kamarád nám nabídne, že nás na byt hodí. Pravda je taková, že má jen dvě místa. Janča si vždycky chtěla zkusit jízdu v kufru, tak teď měla možnost. 😀 Cesta proběhne v pořádku. Přijíždíme. Už bychom vážně mohly trefit do jejich bytu, když tam bydlíme dvě noci. I tak si ale zase spleteme vchodové dveře. Kluci se nám smějí. Slyší nás a vykouknou z okna. Navedou nás do správných dveří. Haha. Trochu trapas. 😀 Děkujeme za odvoz a loučíme se s našim novým kámošem.
Následuje večeře. Kluci si dali fakt záležet. Po večeři si zahrajeme hru. Je to o tom, že se 4 minuty díváte z očí do očí a vnímáte, jak se u toho cítíte, co prožíváte apod. Musím říct, že i když jsme všichni dost unavení, dost nás to bavilo. Člověk se napojí úplně na jinou notu s tím člověkem. Oči mnohé prozradí. Je to fakt zajímavý experiment. Ještě si chvilku povídáme a pak už uleháme do peřin. Zvědavé, co přinese zítřek. Nějak tušíme, že to bude asi lehce smutné, neboť se jedná o poslední den. Chceme si ho i tak pořádně užít. Tak dobrou noc! 🙂