Včera večer byla trochu bouřka a pršelo. Po vydařené a velké večeři, která byla v naší režii jsme všichni sebou flákli na postel a chvíli odpočívali. Pak jsem klasicky psala a upravovala fotky. Povídali jsme si. Miguel nakonec řekl, že už si půjde lehnout, neboť zítra vstává brzy do práce. Budíček nastavujeme na půl 7 ráno. Odbila půlnoc, racci se stále chechtají. Už chceme jít spát, ale nakonec se rozpovídáme. Dostaneme chuť ještě na kousek quiche. Probíráme všechno možné i nemožné, muže, cestování, zážitky a tak. Najednou je půl 3 ráno, jdeme si lehnout. Když ráno zazvoní budík, vůbec se nám nechce vstávat. Proběhne rychlá hygiena, předání dárku Miguelovi a rozloučení. Objímáme se. Děkujeme si navzájem. Pak už se naše cesty rozejdou. Míjíme kavárnu, kde vidím vysmátého kluka černošského původu, dávám se s ním do řeči. „Ola, do you speak English?“ S širokým úsměvem odpovídá, že ano. Když se ptám na cestu, všeho nechá a řekne, že nás doprovodí. Je s ním sranda. Prý toho taky moc nenaspal. Asi jen 2 hodiny.
Následující plán je jasný. Máme se potkat s kluky z letiště, které jsme potkaly hned první den. Bydlí na hotelu. Jdeme za nimi. Kluci nás tam nechají a jdou se nasnídat. Můžeme ještě chillovat a spát. Super. Počasí je stejně zatažené, takže to k tomu vyloženě vybízí. Přidávám ještě fotky na Instagram. Nějak ten čas rychle letí. Máme kolem 11. hodiny, začínáme mít hlad. Jelikož jsou zde blízko trhy, rozhodneme se zajít koupit avokádo, na které jsme tenkrát tak mlsně koukaly. Trhy opět překypují čerstvou voňavou zeleninou a ovocem. Mňam! Avokádo je krásně zralé a velké. Už se nemůžu dočkat, až ho ochutnáme. Kupujeme také čerstvé pečivo, čokoládovou buchtu a nektarinku. Kluci kupují dračí ovoce, rajčata, jahody, třešně, kiwi, banány a nějaké kandované ovoce. To vše si vyložíme u nich na pokoji a sdílíme to. Jako musím uznat, že jsem si fakt pochutnala. To avokádo se totálně nedá srovnat s tím, co se prodává u nás v Česku. Ještě teď se mi sbíhají sliny. Jahody a třešně jsou srovnatelné s těmi našimi. Dračí ovoce zkouším poprvé. Mile mě překvapí, že není zas až tak sladké, jak jsem si původně myslela. Kiwi i banán chutnají dobře. A třešně by určitě chutnaly mamce. Tímto Tě mami na dálku zdravím! 🙂
Po obědě si povídáme, vymýšlíme další cesty. Kluci jsou fajn. Petr je profesionální hráč pokeru, Michal pracuje jako právník. Oba jsou nadšeni tím, jakým způsobem cestujeme. Petr s Michalem spolu seděli ve škole v první nebo poslední lavici a hrávali šachy, které hrají i občas tady v Portu.
Blíží se čas našeho odjezdu, a tak se nás kluci rozhodnou doprovodit. Neletím ještě domů, ale dál. Moc se těším. Je to docela malé letiště, všude posedávají lidi, kteří čekají na své známé nebo let. Někteří drží cedulky se jmény. Už jsem asi milionkrát říkala, že mě letiště nějakým způsobem fascinují. Je pravda, že mám radši spíše setkávání než loučení. Pevně ale doufám, že někdy zažiji scénu jako z filmu a bude na mě čekat na letišti nějaký charismatický muž s kyticí růží. To víte, občas si představuji různé scenérie, haha. Na nádraží už jsem to zažila, tak ještě na tom letišti. Haha podruhé. S Jančou si uvědomíme, že ještě musíme vypít pivko, které jsme včera koupily v supermarketu a nestačily ho vypít. Následně si také uvědomujeme, že se za chvíli zavírá brána, a my stále nevíme, kde je Gate. Na to, že nemáme moc času, jsme relativně v pohodě. Hihi.
„To by byla sranda, kdyby nás museli vyvolávat, že.“
Nakonec vše stihneme. V letadle se seznamuji se sympatickou holčinou. Vyptávám se ji na to místo. Obsluhuje nás letuška a dva její kolegové. Ten jeden po mně háže očko. Když se ho zeptám, zda je něco zadarmo, odpovídá, že ne, ale zároveň mi nabízí, že mi může donést jeho vodu. Přijmu. Pak prodává stírací losy, a mně dá jeden zadarmo. Nic nevyhraji. Musím se smát. Let proběhne v pohodě. Chvilku usnu, neboť mě ta změna tlaků vždy unaví.
Na letišti už nás čeká náš nový hostitel. Už při prvním okamžiku na TOM místě jsem cítila, že se mi tady bude líbit. Je tu teplo, čerstvý vzduch, všude palmy a hezká příroda. Někteří to přirovnávají k Novému Zélandu. Když dojedeme k našemu hostiteli do domu, nestačím žasnout.
„Tak tohle jsem vážně nečekala.“
„Já také ne.“ odpovídá Janča.
Jedná se o obrovitánský dům. Obývák skrývá velký krb, což mi připomíná domov. Následně nám dá hostitel vybrat ze 3 pokojů. Fakt totálně nic nechápu. Výhled je jak z nějaké pohádky. Všude nádherná příroda, občas trochu podobná našim Beskydům. Musíte si však přimyslet palmy, Atlantik a jiný vzduch.
Domluvíme se, že se rychle převlečeme a pojedeme na výlet. Sedneme do auta, Henrique začne startovat auto a najednou upppps – auto nejede. Je pravda, že říkal, že tam musí něco opravit, ale cestu na letiště to auto zvládlo. Zkouší to znovu, podruhé, potřetí, počtvrté a stále nic. „Oukej.“ Tak to vypadá na procházku. Nám to ale nevadí a já dodávám, že aspoň uděláme něco pro svoje zdraví. Henrique mě upozorňuje, že se jedná o docela dlouhou cestu. To mi nevadí. Co mi trošku vadí jsou psi, kteří štěkají dost nahlas a jde z nich strach. Henrique nám prozrazuje, že oni cítí, že nejsme odsud. Prý se ale nemáme bát. Prý to skončí vždy u toho štěkání. Občas to sice vypadá, že nás ti psi nemohou vystát a sežerou nás zaživa. Po chvíli si ale zvyknu.
Zastavíme se na místní pivo s názvem Speciální, které je prý opravdu speciální a nikde jinde ho mít nebudeš. Nevím, zda jsem to správně pochopila, ale důležité je, že mi chutná. Co mi chutná ještě víc jsou malé „vylupovací fazolky“, které se běžně podávají k pivu. Chutná to trochu jako cizrna. Spočívá to v tom, že nejdřív kousneš, a pak ten obal vyloupneš a jíš jen ten prostředek. Dost se u toho nasmějeme. Tohle je prý opravdu specialita, a málokde to seženeš. Prý. Anglicky se tomu říká Lupins a portugalsky Tremocos nebo nějak tak. 😀
Všude jsou krásné scenérie. Zapadá pomalu sluníčko. Koukám na tancující Atlantik a stál nemůžu uvěřit, že jsem tady. Kousek od nás je přírodní bazén, kde se koupe nějaká rodinka. Pokračujeme dál v cestě směrem do centra. Hodně často jsme cestou z letiště míjeli taky krávy.
„Wooow.“
To se prostě nedá popsat. Vidím zídku, vidím žluto-růžové nebe, skály, šplouchající vlny a všude přírodu. Opět si připadám jako Alenka v říši divů nebo Malý princ na své planetě. Cítím sice, že má planeta to asi není, neskutečně mě ale baví ji pozorovat a naslouchat ji. Nakonec dojdeme až do „centra“. Je to malinké centrum. Vzhledem k tomu, že zde nežije moc mladých lidí, ale spíše lidé středního až staršího věku, odpovídá tomu i prostředí. Nakonec zakotvíme v jedné místní malé restauraci. Mám už fakt velký hlad. Objednávám si docela divné kombinace. Čokoládové mléko, polévku, nějaký jejich typický toast, co zařídí Henrique a na závěr ještě ananasového panáka. Taky místní specialita. Ten ale objednal Henrique.
FAKT MI TO CHUTNALO. Polévka byla strašně dobrá. Plavaly v ní těstovinové lupínky, občas kousek klobásky, zelenina. Trochu, ale jen trochu bych to přirovnala k zelňačce u nás. Ten toast jsem snědla rychlostí blesku. Byl to sladký chleba připravený na slaný způsob s roztékajícím sýrem. Jakože cože? Mňáááám! No a ananasový panák byl na mě až moc sladký. Nicméně jsem spokojena. U večeře se dost nasmějeme, neboť jsme už s Jančou unavené a občas řekneme nějakou blbost.
Pak ještě vidíme projet auto s nějakou mládeží, která huláká. Aha, asi nějaká místní párty. Na tu se ale chystáme až zítra, neboť bez auta dojít do hlavního centra je skoro „nemožné“. Ne nemožné, ale víte, jak to myslím. Teď už nás čeká cesta zpět. Povídáme si, a Henrique se zmíní, že jsou zde švábi a pavouci. A že prý není den, kdy by alespoň jednoho neviděl v domě. Ačkoliv má uklizeno, a uklízí, tak to prostě je. Objevují se zde po celém ostrově. Koukneme na sebe s Jančou a nevíme, zda se máme smát nebo brečet.
„Well, I like going out from comfort zone, but..“ řeknu a trochu křečovitě se usměji.
Pak jich pár potkáme na cestě, Janča vykřikne a já po ní taky. Oukej, dělám občas šílený věci, ale jestli se něčeho bojím, pak jsou to švábi a pavouci. Pavouci tu snad nejsou tak velcí a chlupatí. Ale švábi? No cesta zpět se opět nese v duchu štěkajících psů. Když dojdeme do domu, koukáme s Jančou po pokoji, jestli nějakého nového spolubydlícího nevidíme. Dost se bojíme. Bojíme se i kouknout do batohů. Pro jistotu jsme vše daly na nahoru tak, aby nic nezůstalo na zemi. Myslím si ale, že je to stejně dost naivní. Snažíme se na to nemyslet, moc to ale nejde. Občas nám ta situace přijde fakt absurdní. Chce se nám smát i brečet zároveň. Nicméně pokud se chci někdy podívat do Asie, tohle bude trénink. Ok. Já to dám, řeknu si.
Jdu si dát sprchu.
„Áááá. Jančoooo. Tady je pavouk. Přijď sem.“
Janča přiběhne a pavouka vyhodí. Oukej. V pohodě. Jdu na to. Takhle rychlou sprchu už jsem dlouho neměla. 😀 Když z ní přijdu, Janča se bojí tam jít. Jsme obě fakt strašné „hrdinky“. Je to prostě zvláštní pocit. Nicméně po sprše se cítím zase o něco silnější. Chvilku ještě píšu. Pak, když přijde Janča, zhasínáme a já usínám relativně rychle, neboť jsem vážně unavená. Teď už je další den ráno, já dopisuji tento článek a cítím se dobře. Snažím se moc nemyslet na to, že by tady mohli být švábi. Henriqua jsem se ptala, co mám dělat, když nějakého uvidím.
Odpověděl mi:
1.) Někdy se stane, že už bude mrtvý anebo bude jen trochu hýbat nožičkami. To je ok.
2.) Pokud je živý, vysaj ho.
3.) A jinak neboj se ho. On se tě bojí víc než ty jeho.
No moc mě neuklidnil, snad to ale zvládnu. Haha. No musím Vám říct, že mi stačil pohled Janče, když poprvé spatřila venku švába. Tolik strachu a znechucení jsem v jejich očích dlouho viděla. Nyní se tomu už trochu usmívám. Ale držte nám palce. Henrique říkal, že pokud budeme řvát, když je uvidíme, přijdeme tak za víkend o hlas. Ten ale umí povzbudit, že. Haha. Jo, když jsem se ptala na velikost švába a ukázala naivně třeba 5 centimetrů, začal se Henrique smát. Oukej. 😀 (Další fotky pod článkem. Mám jich více, další zase příště.)
Tak se zatím mějte,
Vaše cestovatelka Léňa
