Občas je strašně fajn překonávat hranice. Občas je strašně fajn vycházet z komfortní zóny. Občas je fajn překvapit sám sebe.
Ještě před pár lety bych si asi klepala na čelo, kdyby mi někdo řekl, že se jednou budu učit surfovat. Respektive, že si to někdy vyzkouším. Asi by mě to prostě nenapadlo. Nicméně když jsem se včera podruhé postavila na prkno, odehrávalo se ve mně něco, co se nedá popsat slovy. Adrenalin, vzrušení, krásný pocit, že to jde. Nebudu ale předbíhat.
Ráno jsem se probudila, ale ještě mi moc nedocházelo, co se bude večer dít. Měla jsem dost práce, takže jsem to moc nevnímala. Když jsem ale přišla z práce, a začala se chystat, začala jsem být trochu nervózní. Přesně takový ten pocit, když víte, že Vás čeká něco, na co se těšíte, ale zároveň z toho logicky máte respekt. Tak jo, ještě se rozmluvit. Nádech, výdech. „Desatero šlo, chytilo se devatero, devatero osmera, osmero sedmera, …. Mauglí, Mauglí, Jájo , Jájo, Mezi domama má má máma malou zahrádku…“ Tak jo, to zvládnu. Zkouším si to před zrcadlem asi dvakrát. Místo mikrofonu použiji prázdný lak na vlasy. Trochu nostalgie, kámo. 😀 Pak už koukám na hodiny, a času už moc není.
Když dojedeme na místo, jdeme si natočit pár záběrů na kameru. Pak už je ale instruktáž, kde docházím s malým zpožděním, neboť jsem nevěděla, že už to začalo a navíc jsme ještě natáčeli. Přijdu do místnosti, vidím skupinku různě starých a mladých lidí, instruktorka mi řekne, že se nemusím bát, že mi to v rychlosti zopákne. Je fakt sympatická. Snažím se pokyny vnímat, pravda je ale taková, že si stejně většinou člověk všechno nezapamatuje. Uklidňuje mě, že se nemusím bát, že mi to ještě občas zopáknou na vodě. Tak jo. Dá mi neopren. Chce mi dát S, ale raději si vezmu M. Nakonec by mi asi bylo i to S, protože M mám trochu velké, ale jistota je jistota. 😀 No a tak se jdu rychle obléct, neopren se přisákne na mé tělo jak pijavice a jdeme na to!
Nádech, výdech. Ufff. Už je to tady zase! Joooo! Tak jo, nejtěžší je udělat ten první krok. „Pokud se bojíte, vůbec tam nechoďte.“ vzpomenu si na slova surfaře z minula. Skočím na prkno v leže a už si to pádím po vlně dolů. Uuuu! Dneska jsou ty vlny nějaké silnější. WOOOW. Je to boží!!!!!!!! Pak udělám nějaký pohyb a vlna už mě „vychlumstne“ = jak se říká tomu, když prostě spadnete na vlně? 😀 )) No zaseknu se a pak už vyjíždím nahoru. Sprcha číslo jedna. 😀
Tak jdeme na pokus číslo dvě. A vypadá to podobně. Ležím , zkouším zatáčet doleva, doprava. Pak si chci sednout, to jsem si ale naivně myslela, že už mi to půjde. 😀 Samozřejmě padám a jedu nahoru. Sprcha číslo dvě. Když jdu potřetí, a vlny mě sprchnou potřetí, tentokrát se nemůžu chvilku z vody zvednout. A tak „polykám andělíčky“. Haha. Když se konečně zvednu, zase zakopávám. Nahoře je voda docela silná. Nicméně úsměv nás neopouští a jdeme znovu na věc! Když ležím na prkně a jsem docela stabilní, přichází ke mně instruktorka, aby mi pomohla na prkno si sednout. S její pomocí si nakonec sednu, chvilku sedím, ale bohužel mi to moc dlouho nevydrží a přichází další pád a další sprcha. To sezení je docela těžký. Navíc, když si představíte, že máte pod sebou silnou vlnu a sebemenší špatný pohyb znamená pád, není to fakt jednoduchý. Nicméně jdeme na další pokus.
Poté přichází na řadu surfování ve stoje. Trochu se zhrozím, když vidím dřevená prkna. Minule jsme to zkoušeli na měkkých prknech, takže se člověk při pádu tak nebál. Přichází k nám nový surfař. Hmmm, prý nějaký týpek, kterej je dobrej. Jako v surfu. 😀 Hmmm, sjíždí si vlny jakoby nic a já jen žasnu. A to jeho tělo v neoprenu. Hmmm. 😀 No dobře, uklidníme se Leni… 😀
„Nevím, jakou mám odrazovou nohu.“ řeknu tomu blonďákovi.
„Jezdíš na snowboardu?“
„Ne. Stojím na prkně podruhý.“ ( v duchu zoufalý smích. :D)
Uculí se a řekne: „Aha. No tak to nejdřív zkusíš se mnou. A uvidíme, jak to půjde.“
„Tak jo. A bolí to, když člověk spadne na tom dřevěném prkně?“
„Bolí.“
Uuuuuu. Bojím se.
„Ale nepustíš mě, jo?“ špitnu.
„Ne, nepustím.“ špitne on.
- vysvětlivka – Oni Vás totiž poprvý přidržují. Jedou na prkně vedle Vás a vy se jich jakoby přidržujete.
„Fakt ne?“
„Ne.“ usměje se.
Tak jo, postavím se na prkno, dává mi pokyny, jak mám mít nohy, jak mám držet tělo, chytnu se jeho paží, on se na mě usměje, stříká po nás voda, bere si svý prkno a jdeme na to! „Áááááá“. To je boží, řeknu si v duchu.
„Ale nepouštěj mě jo?“ řeknu blonďákovi (surfařovi), když mě chce pomalu pustit.
„Ještě necítím stabilitu.“
A tak se trochu držíme, ale postupně mě začíná pouštět, já přestávám cítit stabilitu a dochází mi, že vůbec nevím, co budu dělat, až mě pustí. Najednou mě pouští, držím se asi 5 sekund a padám. Jelikož se ale poprvý bojím, a to se projeví na celým výkonu, spadnu docela nešikovně, vyjedu nahoru, vzpamatovávám se, postavím se, surfař jen koukne, zda jsem ok. Ok sice jsem, ale najednou si všímám, že jsem si udělala něco s loktem. Hm, odřela jsem si ho. A tak mi začne krvácet. Uppss! 😀 No nic, zvládnu to. Zvládnu to. Nejsem žádná barbie, že jo. Tak jo, jdu znovu. Tentokrát mě zase drží, a já se snažím přijít na to, jak se na tom prkně udržet. 😀
„Zatočíme doleva, jo?“ najednou řekne surfař.
„Ale jak?“
Dá mi instrukce, pokusím se je splnit, ale samozřejmě padám a přichází sprcha číslo „1000“. 😀
„Hm, tak to se moc nepovedlo.“ řeknu mu. „Je to fakt těžký.“ dodávám.
Surfař se na mě usměje svým širokým úsměvem a řekne: „No, vyšívání to není.“
Začnu se smát a čekám, až přijdu na řadu znovu. Stojím na prkně, a najednou mi asi dojde, co myslel tím „přenes váhu na zadní nohu“.
„Pomalu Tě pustím jo.“
Pouští mě a já se držím!!! KÁMO!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! TO JE PROSTĚ BOŽÍ!!!!!!!!!!!!
Sice samozřejmě vypadám jako bych dostala elektrický šok, pocit je to ale nádhernej a já se pořád držím. Uuuuuuu. Pak se snažím zatočit a padám. Jdu znovu a tam už mě pustí rovnou a já jedu. Jedu. Kámo, já se držím! Kámo, já „jedu“! Oooooo!
„NO VIDÍŠ, ŽE TO JDE.“ usměje se a já mu úsměv, lehce křečovitý opakuji. Občas mi dá nějakou instrukci, a já občas ztrácím stabilitu, pořád tam ale ještě stojím. JOOOOO! JE TO BOŽÍ! JE TO BOŽÍ! JE TO BOŽÍ! No a tak, když už se držím třeba 2-3 minuty, ukáže mi, abych si sedla a vyjela nahoru. „Fakt musím?“ snažím se uškemrat delší čas. „Jo, jo.“
No a tak si po chvilce sedám, padám, vyjíždím nahoru, a říkám se, že kdyby už nic, tohle znamená pro mě můj malý osobní úspěch. Woooow. Bylo to prostě skvělý. Adrenalin, vzrušení, touha. Pak jdeme zase na břicho, opět zkouším sednutí. Pak mě na chvilku chytne křeč do nohy. Ale pak to zase zkouším znovu. Nicméně, bohužel se čas krátí, a nezbývá než pomalu končit. ACH JO….. JÁ JEŠTĚ NECHCI! Ještě pořád se vzpamatovávám z toho celýho zážitku. Je ve mně tolik adrenalinu a emocí, že nakonec nemůžu celou noc usnout.
„No je tam progres. Dobrý.“ řekl mi jeden z účastníků.
Když to skončilo, dotočíme ještě rozhovor, závěr a já se jdu převlíknout. Když už jsem na bytě, přehrávám si celý den jako film na filmový pásce. Jsem unavená, dolámaná, ale ten pocit za to stojí. Pocit, když zase trochu překonáte strach a sami sebe. Když se chci otočit na druhý bok, bolí mě celý tělo, když si chci otočit ruku, bolí mě loket, a ještě mě pobolívá koleno. Hmmmm. Fakt obdivuji všechny, kteří tento sport ovládají. Není to zas tak jednoduchý. Když jsem měla za sebou první pád, hned mi přišlo, že jsem byla fakt naivní, když jsem si myslela, že to minule ke konci docela šlo. Teď, s odstupem už mi to zase strašně chybí a už mám zase pocit, že bych si to přece jen chtěla vyzkoušet někdy i na moři.. Ale respekt mám z toho řádnej. Vím, že je to pro některý hračka. Já ale nikdy nestála ani na snowboardu, a proto, když jsem podruhý stála na prkně a sama se udržela, byl to nádherný pocit.
Občas je strašně fajn překonávat hranice. Občas je strašně fajn vycházet z komfortní zóny. Občas je fajn překvapit sám sebe.
DĚKUJI. 🙂
Vaše bláznivá Léňa
Obrázek použit z: http://ara.cz/evropa/clanky-a-cestopisy/vyber-nejlepsich-mest-pro-surfovani