Na pondělí 6.2. 2017 jsme měli naplánované malé a tiché městečko Mdinu. Ani jsem nevěděla, že to bylo bývalé hlavní město Malty. V městečku žije něco okolo 400 obyvatel, možná ani to ne, a tak se dá říct, že je opravdu útulné a kouzelné a svým počtem obyvatel i specifické, řekla bych. 🙂
Ráno vstaneme, nabalíme již klasicky bágly nebo v mém případě plátěnku, a už chceme vycházet, když se najednou strašně rozprší. Prší fakt hustě, a tak uvažujeme o alternativním plánu, zatímco pomalu, ale jistě přestává pršet. Super! 🙂 Bereme tentokrát i bundy. Po včerejšku jsem ve fázi, kdy bych si bundu brala, i kdyby bylo největší vedro. Haha. 😀 Najdeme si spoje autobusů a vyrazíme na zastávku. Autobusy mě tady fakt baví. Člověk si na chvíli odpočine od věčného chození, a kouká na krásy Malty z okna, což není občas k zahození. Dojedeme do místa Technopark, odkud máme přestupovat na další autobus. Bohužel měl ten první autobus zpoždění (ty autobusy si tady vážně jezdí, jak chtějí 😀 ) , a proto nestíháme ten navazující spoj. Ptáme se jedné paní, a ta nám poradí jet do městečka, jehož název si teď už nepamatuji, a odtamtud do Mdiny. Jelikož máme ještě v záloze jeden spoj, rozhodneme se na něj počkat. Máme cca půl hodiny, a tak jdeme ještě nakoupit. No a pak se to stane. Ponorka. Ano, ano. 😀
Co je to ponorka? No ti, co občas cestujete, to určitě znáte. Cestování je někdy náročný socializační (skloňuji to správně? :D) proces, při kterém potkáváte tolik lidí a zažíváte tolik vzruchů, že občas prostě chcete být na chvíli sami. No a ponorka se většinou děje v situacích, kdy Vás Vaši spolucestovatelé něčím štvou, doslova ehm ehm, a nedej bože, když Vám třeba nejede nějaký spoj, který měl jet. 😀 Zkrátka a dobře, jste s těmi lidmi 24 hodin denně, a to je někdy dosti náročné. Proto se často říká, že by páry měly jet na dovolenou, a že se teprve tam pozná, jak spolu vycházejí. Navíc u cestování skoro vždy dojde k nějaké „neplánované“ , chcete-li trochu krizové situaci, a to už pak může být krůček od Ponorky. Ponorka má několik typů. No a my se pohádali kvůli tomu, že jsme byli domluveni, že půjdeme tentokrát na zastávku dříve, ne každý to ale splnil, a někteří se i trochu loudali. Většinou všude dobíhám na poslední chvíli, tady jsem ale výjimečně ta, která všechny popohání a nakonec se mi to vymstí, protože „Každý dobrý skutek po zásluze potrestán.“ Jenže tady ty busy občas jedou třeba o pět minut dříve a nikoho nezajímá, že měli v jízdním řádu napsáno něco jiného. 😀 No co no. Pohádáme se, a nakonec i zjišťujeme, že žádný bus na dané místo nejede a my musíme jet tedy do toho městečka, jehož jméno si nepamatuji :D, a pak do Mdiny. 🙂
Dojedeme a domlouváme se, co dál. Městečko má fakt krásnou atmosféru. Hned na začátku uvidím Blues Bar, a je strašně kouzelné vědět o tom, že tohle malé tiché město má i svůj Blues Bar. 🙂 Tentokrát se ochladilo i zde a dost fouká. Div, že mě to neodfoukne. Vidíme krásné výhledy do přírody, hradby, rozbourané domečky, barevné okenice a dveře, a prostě vše má svůj styl. Stavuji se také v místní sklárně, odkud si odnáším malé skleněné kuličky. Made in Malta. Jsou krásné.
Pokud budete někdy na Maltě, určitě byste toto místo neměli vynechat. No časově máme něco kolem odpoledne, a tak se rozhodneme vrátit se. V autobuse si mezitím dávám mandarinku, a woow, taková chuť, to se nedá srovnat s tím, co občas prodávají v Česku. Byla fakt výborná. 🙂 Vracíme se do Valletty, a tam si kousek ode mě sedne kluk pubertálního věku, a začne poslouchat hudbu v telefonu nahlas. Což o to, nevadí mi to, stejně se ho chci ale zeptat, co si o tom myslí on a jaká hudba to je. Docela mě totiž zaujme. 🙂 No nakonec se z toho vyklube zajímavý rozhovor, kdy mi řekne tak silný příběh, že jsem z toho musela natočit i video. (Najdete ho zde na blogu.)
Řekl mi, že se nezajímá o to, co si druzí o něm myslí, a že nesnáší policajty. Na otázku Proč? odpověděl, že jeho brácha byl ve vězení, a policajti mu dali prášky, které vydávali za Panadol, ovšem to měly být prášky na spaní, a on zemřel. Nevím, co je na tom pravdy, řekl však, že to prokázala soudní pitva. Pak jsem se ho ptala, co by chtěl jednou dělat, a řekl mi, že bude kuchař v tátově restauraci. Šlo vidět, že ho smrt bráchy stále dost bolí, snaží se s tím ale bojovat. Řekla jsem mu, aby nedělal druhému to, co nechce, aby dělali oni mu, a pak jsme se rozloučili. Moc mu přeji, aby mu vyšla ta práce. Přišlo mi, že jsme se potkali oba ve správný čas a na správném místě. Přišlo mi, že jsme si oba něco předali. A já si opět uvědomila, jak je vše křehké.
Když jsme dojeli do Valletty, měla jsem chuť zajít si ještě znovu do uliček, co vypadají jako v San Franciscu. Byla jsem stále mimo ještě z toho příběhu, že jsem se jen tak potulovala, a nakonec skončila v místním papírnictví, odkud jsem si odnesla malý deníček. Když jsem vyšla z obchodu, deníček mi upadl a spadl do kanálu. „O shit.“ řekla jsem. A uvažovala jsem, zda se vrátit do papírnictví anebo ne. Na první pohled mi ty paní prodavačky nepřipadaly zas tak sympatické, a proto jsem nevěděla, jak se rozhodnout. Nakonec jsem tam ale šla, popsala jsem situaci, a paní prodavačka zašla do skladu a přinesla nový deník. Dala mi ho a usmála se. Když jsem se zeptala, co by za něj chtěla, řekla, že nic. Víte co? Nedávejme na první dojem občas. Lidé jsou všude fajn. Není potřeba povyšovat se, že někde jsou lidé lepší. Nebo horší. Zkus se usmát, a uvidíš, zda ti dotyčný úsměv oplatí či nikoliv. Všude se najdou lidé fajn a lidé méně fajn. Cestování je skvělá věc v tomto poznávání. 🙂 Poděkuji a jdu dál.
Pak už míříme na byt, kde si dáme svačinu, odpočíváme a čekáme na večer, kdy máme naplánovanou „párty“ s kytaristou, o kterém jste už četli v minulých příspěvcích. Jmenuje se Gilbert a hraje Blues na Maltě. A my se domlouváme, že všichni, společně i s našimi novými kamarády z letiště, s Joem a Manavem, strávíme večer. 🙂
Byl to moc fajn večer, ale o tom zase v dalším článku.
Cheers! 🙂
Vaše bláznivá Léňa