ELBA (5.-18.9.2016)
Poslední dva dny na Elbě pršelo a byla bouřka. Jeden den jsme celý prolenošili, převážně jsme se váleli v posteli, jedli, a zase jsme se jen tak váleli. Myslím, že za těch několik aktivních dní jeden takový lenivý neuškodil.
Nakonec jsme poslední den přece jen využili, jak se patří, a krom toho, že jsme si dobalili věci, tak jsme ještě jeli na pláž naposledy se vykoupat. Já se teda nekoupala, ale kluci jo. Zajeli jsme na skalnatou pláž, kde vlny byly tak obrovitánský po bouřce, že i kluci půl hodiny uvažovali, jak tam vlezou, a jestli vůbec. Pak našli záchytný bod, a šli na to. Bylo ale dobře, že jsem to já nezkoušela, přece jen jsem drobnější, a mohly by mě ty vlny smést tak, jak smeteš drobek ze stolu. Prostě to bylo naprosto šílený! Vlny velké několik metrů šplouchaly o skálu. Naštěstí se klukům nic nestalo, dávali veliký pozor. Teda Dimo si trošku rozsekl prst. Ale jinak dobrý.
Já jen seděla na skále, koukala na ty vlny, a slzy mi tekly proudem. Nějak se mi vybavila otázka: „A jak vlastně vzniklo moře, dědo?“ „To vzniklo ze slz, víš. Ty jsou taky slané.“
No a tak jsem tam jen tak seděla ve vytahaným svetru od Adama V., kterej je tak velkej, že to mám spíše jako šaty, rozcuchaná s drdolem na hlavě, přemýšlejíc o některých věcech. Bylo mi trochu líto, že jsme se nějak nestihli rozloučit se všema lidma, nicméně taková fajn vsuvka – se sousedy z vedlejšího karavanu, kterým se líbil můj orientační (ne)smysl, s těmi jsme se rozloučit stihli. A jedna paní prohlásila: „Buďte na ni hodní, kluci! Opatrujte ji! 🙂 „
No a tak jen sedíš na skále, pozoruješ ty vlny a v hlavě plno emocí a myšlenek. Bylo to několik parádních dní plných dobrodružství, adrenalinu, nových zážitků a poznání. Objevovali jsme každý den, a to přesně mě na životě baví. Objevovat. Jako MALÝ PRINC. 🙂
No když kluci uznali, že už půjdem, byla jsem docela ráda. Ne, že bych na Elbě ještě nechtěla být, ale už jsem zároveň byla přichystaná na tu dlouhou cestu zpět, na domov. Věděla jsem, že až přijedu, čekají mě nějaké povinnosti, a chtěla jsem je mít, co nejdřív z krku. Kluci si dali ještě v kempu rychlou sprchu, a pak už jsme jeli na trajekt, nakoupili v Eurospinu poslední nákup, tentokrát nějaké suvenýry domů. Já koupila pesta a likér pro mamku, protože měla svátek během toho, co jsem si válela šunky u moře. 😀 No a pak už nasedáme do auta a je před námi dlouhatánská cesta.
Ještě teda stihneme poslední zrmrzlinu, kde dojde mezi mnou a Dimou k menší výměně názorů, každý si ale tvrdě stojí za svým. Až pak, když jedeme a chci pustit hudbu, Dima říká: „Já bych si teď povídal, kdyby Vám to nevadilo.“ „Dobře.“ odpovídám já a cítím vzrušení a zvědavost. A tak si začneme povídat a hned první věta Dimy je následující: „Leni, chtěl bych Ti něco říct. Promiň. Víš, měla jsi pravdu. Lidé by neměli ztrácet lidskost… (po dlouhém monologu) Doopravdy mě ovlivnili v mém životě jen 3 lidi, máma, Dan a ty. Vůbec jsem to nečekal. Víš, říkáš o sobě, že seš „little Lenny“, ale vevnitř jsi obrovská osobnost. To, co jsi mi řekla před trajektem, cítil jsem se v tu chvíli jako rozmazlený fracek. Cítil jsem potřebu být sám. Proto jsem odešel. Něco se ve mně změnilo.Děkuji, že jsi mi to ukázala.“
Po těchto slovech jsem zaskočená, jen něco lehce odpovídám, ale ani nevím, co se v takových chvílích říká. Pak dodávám: „Víš, Dimo, jsem strašně ráda, že jsi mi tohle řekl, protože i já nad tím dost přemýšlela.. Děkuji i já Tobě. A jsem ráda, že jsem si stála za tím a udělala to, co jsem udělala, napsala tomu člověku to, co jsem napsala, neboť jsem to tak prostě cítila.“ Víte, tímto mě Dima dostal. Zaskočil. A já se necítím hodna k tomu něco říkat, neboť opravdu nevím, co na to říct. Asi jen tohle: DĚKUJI, DIMO. Ani nevíš, jak moc jsi mě zaskočil, pacholku jeden! 😀 Mile zaskočil. 🙂 Ale stejně si myslím, že jsi přeháněl. 😛 Bylo to moc hezký od Tebe. Díky, kámo. (A promiň, jestli jsem nějakou tvou citaci trochu popletla.)
Nechci zabíhat úplně do detailů, co jsme to vlastně řešili. Nebylo by to asi úplně fér tady nějak pitvat. Každopádně jsem Vám chtěla říct jednu věc:
Neřiďte se vždy tím, co říkají pravidla. Mám na mysli v komunikaci. Holky, klidně někdy napište klukovi první. Kluci, klidně napište holce 2x. Prostě zkrátka, dělejte věci tak, jak vy sami cítíte. Nenechte se zastrašit pravidly a dospěláky, že se něco nemá. Pokud Vy sami cítite, že nějakému člověku dlužíte vysvětlení nebo naopak, že ten člověk dluží vysvětlení Vám, zeptejte se ho. Pokud chcete vědět, jak se někdo má, zeptejte se ho. Pokud prostě máte pocit, že není nějaký Váš vztah, ať už partnerský, kamarádský či jiný úplně čistý, a máte chuť i potřebu si něco ujasnit právě teď, udělejte to. Samozřejmě vše má svůj čas, a jen vy sami nejlépe cítite, zda je nebo není ten pravý čas na to to udělat. Dělejte to, co cítíte. I když budete mít možná na začátku strach z reakce, vy sami si nakonec dokážete, že jste to zvládli, a nenechali se zastrašit nějakými pravidly.
Jsem ráda, že jsem tenkrát J. napsala. Jsem ráda, že jsem týden na to napsala i někomu jinému, kde jsem měla pocit, že to není úplně vyřešený a clean, jestli mi rozumíte. Myslím, že to stálo za to. Stálo za to vědět, proč, co a jak.
Cesta se pomalu krátila, a my si vykládali dojmy ze společně strávených dnů. Od Dana jsem se například dozvěděla, že ví, že mám silně vyvinutou intuici a empatii, a že ho to někdy štvalo, protože přede mnou nemohl skrýt nějaký věci. 😀 Pak zase říkám klukům něco i já. Pak posloucháme hudbu, pak si zase povídáme, a tak stále dokola několik hodin. Docela jsem unavená, mám totiž rýmu a jsem nachlazená. Mám spešl sáček na posmrkané kapesníky. 😀 Haha.
Na závěr bych ráda pronesla nějaké krátké shrnutí celého tohoto výletu. BYL SKVĚLÝ. Jak už jsem řekla na začátku, bavilo mě to každodenní objevování. Miluju cestování. A tímto bych vlastně chtěla poděkovat klukům, že jsme to spolu zvládli, že jsme to přežili, a v neposlední řadě, že jsme si to hlavně pořádně užili! 🙂 Děkuju za skvělé společné zážitky, děkuju za dlouhé rozhovory o různých tématech, děkuji, že jsem se tolik dozvěděla o vy asi víte o čem, děkuji, že jsme byli na stejné notě mnohdy (hodně často 😀 ), děkuji za společné výlety, vaření, blbnutí a tak dále. Děkuji, že jsem mohla psát o těch skvělých věcech, které se mi tam udály. Děkuji, že jsem mohla potkat skvělý lidi. Děkuji, že jsem mohla růst a přemýšlet o plno věcech. Děkuji. Mohla bych jmenovat ještě dál, ale myslím, že tak to postačí. Zkrátka a dobře: Děkuji, že jsem mohla být svá.
Byli jste skvělí a báječní parťáci!
Těším se na další výlet, který bude snad brzy. Objevujte. Stojí to za to. 🙂
(Pokud byly nějaké části lehce zmatené a domotané, nezlobte se, ale mně to takto nevadí. :D)
Vaše bláznivá Léňa