Někdy je těžké být (IN)dividualistou, ale většinou toho nelituji

Je neděle večer, já sedím na posteli v pražským bytě a přemýšlím. Dnešek byl docela v pohodě. Docela jsem měla ze sebe i radost, neboť jsem ráno vstala už v 7 hodin, abych si stihla zacvičit, dát sprchu, posnídat, nachystat se na brigádu, nachystat si svačinu a oběd do práce , což znamenalo ten oběd si i uvařit a posléze utíkat na metro, přemítat si ranní události, koukat na divný lidi v metru, usnout do polospánku, nechat se vzbudit revizory ke kontrole jízdenky a dojet na konečnou stanici, jít do práce. Po práci jsem se ještě stihla sejít s kamarádem, se kterým se už strašně dlouho domlouváme, že zajdeme ven a pokecáme, co je novýho, ale pořád to nějak nevycházelo. Docela využitý den, říkám si.

Sedím na posteli v pražským bytě a mé myšlenky se válejí v prostoru sem a tam tak, jako se ráno válíte v posteli a nechce se Vám vstávat. Divnota. Po zkouknutí jednoho rozhovoru se mi akorát potvrzuje to, co už dlouho, dlouho pociťuji. Víte, ač to bude znít sebevíc povýšeněji, když bude vyznívat, že se označuji za individualistu – mám pocit, že je někdy vážně těžké a citlivé být individualistou. Nejde o pózu být za každé situace “jiný”. Tak to opravdu nemyslím.

Uvedu příklad. Když jsem zanechala vysoké školy, pro většinu společnosti a vrstevníků to ukazovalo troufalý čin. Mladá dívka zanechala školy. Ach! To pohoršení. “Co teď bude jako dělat?” Ale to je jen jedna situace z několika mnoha dalších. Zažila jsem i jiné životní situace, při kterých se očekávaly jiné vzorce chování, vzorce a lá “robot”, chcete-li vzorce a lá “drž hubu a krok”, vzorce a lá “raději neriskuj” …

Člověk je neustále svazován nějakými pravidly. Vystavován tlaku společnosti. PROČ, DO HÁJE????!

“Ty bys přece měl/ měla tohle nebo tamto.”

“To se přece nevidí, abys byla taková/takový nebo maková/ makový. Raději se moc neprojevuj.”

“A ty jsi mu to řekla/řekl tak upřímně, jo?”

Víte, ne jednou mi někdo řekl, že jsem jiná. Nekonvenční. Svérazná. Nepíšu to tu proto, abych si honila ego, i já někdy jdu s proudem, a není špatné občas jít s proudem. Vůbec ne. Jsou ale situace, které si žádají i jiné postupy než jen ty “konvenční”, myslím si. Nepíšu to tu proto, abych říkala, co se má, píšu to tu zde, abych se vypsala z té divnosti, strachu, kterého je okolo strašně moc. Lidé se bojí být individualitami. A mě to občas fakt se*e. Nebo takhle. Spíše mě mrzí to “nepochopení”. Když už někdo chce jít s proudem, ať, ale mrzí mě to “nepochopení”, které se někdy nám, “rebelům” (v nadsázce) dostává. Jasně, že je to někdy vzájemné, navíc nemůžu mluvit za někoho dalšího, jen prostě přemýšlím nahlas a píšu, co mě napadá.

Vemte si, už jen otázka : “Kým chceš být, až vyrosteš?” … Malé dítě nezajímá, zda je to “něco” správně nebo ne, je prostě přesvědčeno o tom, že jinak než správně to přece ani být nemůže. Prostě chce být zrovna traktoristou, protože se mu zrovna líbí traktory. Chce být astronautem, protože se chce podívat do vesmíru. Chce “býti” a je o tom přesvědčeno. Vytváří si své ideály, obrazce , světy.. a v nich si žije.. do té doby, než je nenaruší někdo z okolního světa, kterému se tyto obrazce nepozdávají. Ale proč to do háje dělá ? Proč se ten “někdo” nestará sám o sebe a nenechá “toho někoho” svobodně dýchat? Nechme to dítě, které máme každý v sobě 🙂 , dýchat. Nechtějme po něm přesné definice. Vzorce chování. Nechtějme všechno nějak ohraničovat, škatulkovat.

Já neříkám, že řád a pravidla jsou vždy špatné, to určitě ne, jen mi přijde líto, že se klade až velký důraz na jakousi “NEindividualitu”. Místo toho, aby škola, práce i jiné instituace probuzely v nás všech individuálnost, originalitu, učí nás jít s davem a moc nevyčnívat. Dostáváme známky, prémie, pokuty, jsme hodnoceni, a ti, co dostanou horší známku nebo nemají vysokou školu, lamborghini nebo já nevím co – jakoby rovnou byli předurčeni k menšímu úspěchu. To je tak smutný! Kolik bolesti to musí v nás všech vyvolávat.

Úplně se zapomíná na to, že jsme bytosti, které potřebuji volně a svobodně dýchat. Bytosti, které občas chtějí jen žít. Bytosti, které se přece nemusí porovnávat na základě titulů, majetků či jiných materalistických hodnot. Bytosti, které jsou citlivé, a proto potřebují a chtějí lásku. Něhu. Bytosti, které se přece nechtějí podvádět a házet si klacky pod nohy. Bytosti, které si přece můžou dělat, co chtějí. Bytosti, které se nemají trýznit za to, že nesplňují tabulky toho, co by se mělo, protože jsou jiné. Bytosti, které jsou vyjímečné. Bytosti, které jsou INDIVUDUALITAMI. Bytosti, které by NEMĚLY ZAPOMÍNAT BÝT INDIVUALITAMI.

Jen jsem prostě měla potřebu vypsat se z toho zvláštního “něčeho”. Byl to jinak docela fajn den a věřím, že mě čeká zítra (už dnes) ještě lepší! 🙂 Být individualistou je sice někdy těžké a bolestivé, ale neměnila bych. Alespoň teď to tak cítím. A co vy?